Spojení azylu a sboru
Tak jako naši otcové žijeme z odkazu Písma. V něm je obsažen duch, který křesťany inspiruje a vede ke tvořivému životu. Velikým tématem je v něm koncept spravedlnosti a práva. To prochází Biblí od počátku do konce. Starozákonní proroci (všech šestnáct ) a následně Ježíš žijí z toho, že spravedlnost a právo platí pro všechny bez rozdílu. Pro nás to znamená, že mocný i bezmocný, stejně tak jako schopný i neschopný, sociálně adaptabilní a zdravý a uzpůsobivý, či ten, který se dostal do neřešitelné životní situace, všichni jsou a mají být v péči společenství, tedy společnosti. Od toho církev a její části, jednotlivé sbory, nemohou ustoupit. Proroci upozorňovali své spoluobčany, že cesta bez spravedlnosti a práva (politického, sociálního a všech ostatních) vede k rozkladu. Ve starém Izraeli biblických časů život bez práva a spravedlnosti pro všechny vedl k vyprázdnění života, sebeohrožení a v posledku je zavedl do zajetí. To znamená, že ti, kteří vedou druhé, užívají moci, tedy rozhodují a vládnou, (třeba demokraticky zvoleni), se klamou, když začnou myslet jen na své partikulární zájmy (ať již volební, či osobní, svých skupin atd.), stávají se tím vězni svých choutek, či představ a nemohou vposledku obstát.
K tomu ještě přistupuje péče o chudé, slabé, odstrkované a nedostačující jako další zcela jednoznačná součást křesťanské zvěsti. Ježíšův příběh to plně ukazuje a ani předcházející slova proroků ve Starém Zákoně (např. Lukáš 4, 17-19; anebo Izajáš 61, 1-3 a další) podle mě nemohou být jinak chápána anebo odvysvětlena.
Asi je k tomu dobré dodat, ze progresivní části křesťanských sborů se ovšem nikdy nepočítaly za lepší. Jinak řečeno: I ony samy patřily právě mezi ty v potřebě, ať už jim karty zrovna hrály do ruky. (Jako třeba právě v těchto chvílích například Baracku Obamovi. Věrím, že on sám se - zatím nezkažen pokušením moci - nahoře necítí.).
Můžeme přidat také silný hlas naší národní historie a tradice. Byl to právě Milíč z Kroměříže se svým nejen kazatelským pokusem, ale i reálnou snahou shromáždit ženy z ulice a dát jim novou perspektivu plného života.
A pak také Mistr Jan Hus se snahou již celkové nápravy církve ve jménu všeobecného kněžství, řečeno dnes, všeobecného lidství, plné humanity a naděje pro všechny bez kupčení, handlování, vydírání a úhybu mocných pro jejich vlastní prospěch.
K tomu je církev vždycky povolána. Je ovšem také vedena k tomu vidět svět a žít v něm. To znamená ne nad ním, či v ústraní. Od paní ředitelky Mileny Svobodové jsme slyšeli, jak máme být (těsně) vedle a vlastně s azylanty proto, protože nás potřebují jako zřetelný příklad. To jistě platí také obráceně: Abychom my viděli ty, od kterých se nemáme a ani nemůžeme zásadně lišit - ve své lidské chatrnosti a nedostatečnosti. Spolupatričnost je pak zásadním postojem před tim, který nám (všem) daroval život a vede a vyzývá nás k plnosti spolupatričnosti, tedy vzájemné úctě a lásce.
Zjednoduším naše společné začátky: Pamatuji si výzvu, nám ještě spořilovským: Přijďte za námi. Stavějte vedle nás. Za tím pro nás zaznívalo naléhání Milíče z Kroměříže, Mistra Jana, ale i Ježíše Krista a Hospodina samého: Nemůžeme nejít, nemůžeme uhnout - pak bychom nebyli církví Kristovou.
To pochopili přátelé, kteří nám pomáhali a stojí při nás, doma i v zahraničí. To snad chápou ti, kteří se dnes připojují k naším protestům a nechápou, že by tomu nebylo rozumět.
Tomáš Bísek